- Štítky blogu
Ako sa stavia meč Munenori - tsuka (3. časť)
Jsem moc rád, že vás neodradila délka prvních dvou článků a našli jste si tak cestu k tomuto třetímu a současně nejobsáhlešímu, který chci věnovat kompletaci tsuky. Pokud si již nepamatujete, jak vypadala tsuka a materiály v původním stavu na fotografiích v první části této série článků, doporučuji před dalším čtením nahlédnout, abyste viděly následný rozdíl.
Příprava pro tsukamaki
K opletu rukojeti jsem použil koženou, hovězí šňůru, kterou jsem nejprve dvakrát mořil ve světle hnědém lihovém mořidle na kůži a semiš. Následně pak jednou v mořidle tmavě hnědém. Jen ponořil a rychle vytáhnul, jinak by po prolakování byla kůže příliš tmavá a nekontrastovala s fuchi a kashirou tak jak chci. Délka oplétané plochy tsuky byla 28 cm a chystal jsem se na oplet ve stylu katatemaki, takže jsem raději přidal 2 m šňůry navíc. Celková délka šňůry byla 26 m a rozdělil jsem ji na 4 stejně dlouhé části.
Světlou hadí kůži jsem ponořil jednou do světle hnědého, lihového mořidla a nechal pořádně nasáknout. Při jakémkoliv moření doporučuji použít gumové rukavice a místo vyložit kartónem, protože mořidlo se velmi těžko odstraňuje a rychle vsakuje. Nejjednodušší je dělat to v nějaké krabici, kde vše navíc zůstane na jejich stěnách.
Původní tsuku bylo nejprve nutno zbavit opletu a same (rejnočí kůže). Poté došlo na odstranění lepidla, na což se mi nejlépe osvědčil ostře nabroušený nožík na ovoce. Zbytky lepidla z oboustranné lepicí pásky, kterou Číňani dávají na dřevo, aby jim oplet lépe držel, jsem setřel hadříkem namočeným v lihu.
Dalším krokem bylo vyvrtání otvoru pro nakago do kousku stabilizovaného dřeva určeného pro fuchi, vytvarování otvoru frézou v mikrobrusce a kulatým pilníkem na broušení pilových řetězů.
Následně jsem na nakago nasadil habaki, seppy a tsubu spolu fuchi a tsukou, abych zjistil kolik tsuky je třeba odbrousit, aby otvor pro mekugi seděl s mekugiana (otvorem pro mekugi) v nakago. Po odbroušení přebytečné části tsuky na kotoučouvé brusce se smirkovým papírem o zrnitosti 60, jsem fuchi nalepil na tsuku dvousložkovým lepidlem s pevností 300 kg na 1 cm čtvereční a nasadil na nakago, aby po zaschnutí vše dokonale sedělo.
Po zaschnutí lepidla (cca 3 hodiny, i když na obale je uvedeno 90 minut) přišlo na řadu zbroušení fuchi do finálního tvaru. Nejprve na brusce tak, aby její okraje přečnívaly přibližně o tloušťku ito (+ něco málo navíc), tedy cca 2,5 mm. Poté jemným, plochým pilníkem a nakonec smirkovou houbou o zrnitosti 100 a 220.
Konec tsuky byl zabroušen tak, aby tvořil rovnou plochu a bylo na něj možno po provedení tsukamaki nalepit kashiru. Kashira byla opracována do finálního tvaru stejným způsobem jako fuchi, s odpovídajícími přesahy cca 2,5 mm.
Fuchi a kashira byla poté několikrát pokryta šelakem (asi 15 vrstev). S tím jsem se naučil pracovat teprve nedávno, když jsem k tomu byl prakticky donucen objednávkou na vytvoření koshirake u Japonského meče, který měl shirasayu z magnoliového dřeva. Nechtěl jsem přitom používat žádné novodobé materiály, proto jsem se při lakování magnolie rozhodl pro šelak, i když Japonci používali lak ze škumpy. Podrobněji se o lakování šelakem rozepíšu v posledním článku věnovaném sayi vzhledem k už tak velkému rozsahu tohoto článku.
Na kůži jsem si nakreslil obrys tsuky z obou stran, poté vystřihnul proužky a na tsuku nalepil po stranách oboustrannou lepicí pásku, na kterou jsem proužky kůže přilepil. Po nalepení jedné strany je třeba nejprve propíchnout otvor pro mekugi a teprve pak lepit druhou stranu, abyste si jej nezalepili z obou stran a pak jej pracně nehledali nebo nemuseli kůži zase odlepovat. Kůže by měla být dost široká, aby pod opletem nebylo vidět dřevo. Právě u tohoto stylu opletu, který jsem se chystal použít je často problém s původní kůží, kterou výrobci dávají přiliš úzkou.
Tsukamaki
Před započetím finálního opletu je třeba zjistit co nejpřesněji, jestli otvory pro nakago budou pokud možno v mezerách opletu. Tedy z které strany začít oplétat. Pro tuto zkoušku jsem zvolil jednodušší styl opletu, který mi netrvá tak dlouho, protože šňůry stejně zase rozplétám. Odhad byl správný, takže to vyšlo, jak se říká „na první dobrou“.
Když už jsem měl jasno ze které strany začít, rozměřil jsem si všechny šňůry na třetiny a v jedné třetině je přeložil. Z jedné strany šňůry jsem měl tedy šňůry o délce jedné třetiny celé délky a z druhé strany zbytek o délce dvou třetin. Je to proto, že se jedná o oplet katatemaki, kde nelze pouze přeložit šňůry na poloviny a oplétat až do konce, což pochopíte z následujících postupů.
Poté jsem si tsuku otočil tak, jakoby v ní byla čepel ostřím vzhůru a gelovým, vteřinovým lepidlem přilepil šňůry k rukojeti u fuchi.
Následovalo upletení jednoduchého copánku ze tří šňůr nejblíže fuchi a přilepení všech čtyř lepidlem k druhé straně rukojeti.
Teď již tedy k samotnému opletu po otočení tsuky. Nejprve překládáme spodní šňůru, druhou zprava, směrem nahoru.
Následně horní šňůru, druhou zprava směrem dolů.
Poté spodní, první zprava nahoru.
Tady už to začíná být složitější. Spodní šňůru, druhou zprava, kterou jsme překládali jako první nahoru, stáhneme těsně pod střed tsuky směrem dolů.
Pak přeložíme horní šňůru, první zprava, směrem dolů a následně vrátíme spodní, druhou zprava, zpět nahoru.
Zde jsou již dvě spodní a horní šňůry z pravé přeloženy přes sebe a pokračujeme spodní šňůrou. Tentokrát druhou zleva překladem nahoru.
Následně překládáme směrem dolů protilehlou šňůru, tedy horní, druhou zleva.
Pokračujeme spodní, první zleva, směrem nahoru.
V tomto bodě opakujeme to, co jsme prováděli při překládání prvních 4 šňůr a tedy stáhneme již přeloženou spodní šňůru, druhou zprava, směrem dolů, kousek pod střed tsuky.
Poté přeložíme poslední horní volnou šňůru, první zleva, směrem dolů.
Nakonec i šňůru, kterou jsme stáhli dolů ke středu tsuky, vrátíme na své místo a máme první otáčku opletu.
Jednotlivé otáčky je třeba během oplétání neustále přitahovat k sobě a současně natahovat šňůry, aby byl oplet dostatečně pevný a také aby každá otáčka nevypadala jinak.
Tak a můžeme pokračovat. Abych nezapomněl na souvislý oplet katatemaki, rozdělil jsem si tsuku na třetiny a označil si je fixem.
Po opletení zhruba třetiny tsuky bylo potřeba provést souvislý oplet a zapletení menuki. Většina lidí si myslí, že katatemaki oplet je ve středu vertikální vzhledem k rukojeti, protože prodejci je fotí pouze z této strany. Jak můžete vidět na mých mečích, které fotím u tohoto opletu z obou stran, je to tak pouze z jedné strany a z druhé je oplet vzhledem k rukojeti zešikma. Proč tomu tak je myslím nejlépe pochopíte právě z výše a níže uvedené fotky.
Oplet tak jak vidíte na výše uvedené fotografii zakončujeme ze strany, která nebude na stojanu vidět a ze které bude právě oplet šikmý. Katana se vystavuje čepelí vzhůru s tsukou na levé straně. Proč tomu tak je jsem nikdy nezkoumal, ale když samuraj došel k někomu na návštěvu, pokládal svůj meč tak, aby bylo složitější jej okamžitě použít, čímž prokázal navštívenému své mírumilovné úmysly a také projevil úctu. Stejně tak vzít meč ze stojanu s tsukou vlevo, je vzhledem k tomu, že většina lidí jsou praváci složitější, než kdyby byl meč otočený naopak. Další, zřejmě pravděpodobnější možností je to, že stejně jako byl meč uložen ve stojanu, byl vlastně i za pasem protivníka. Tedy ostřím vzhůru a vidět byla stejná strana tsuky jako na stojánku.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba střídavý oplet zakončit tak, aby pak ve stojanu byla vidět strana s opletem vertikálním vzhledem k rukojeti. Tedy ta více lahodící oku.
Po přeložení jedné strany šňůr přes druhou musíme odříznout spodní šňůry. Není samozřejmě jedno, které šňůry použijeme jako spodní a které jako horní. Šňůry máme rozděleny na jednu a dvě třetiny celkové délky, přičemž do spodu dáváme a následně zkracujeme šňůry, které tvoří 1/3 celkové délky. Tedy tu kratší část. Dvoutřetinová část šňůr se během celého procesu oplétání nijak nedělí.
Po odříznutí kratších šňůr jsem pokračoval souvislým opletem a postupně zaplétal menuki. I to je třeba si nejprve změřit, abyste je měli pokud možno ve tředu souvislé části opletu a označit si proto jejich umístění předem například fixem na tsuku, jako jsem to udělal i já. Z výše uveděných fotek vidíte, jak je opravdu z jedné strany souvislý oplet rovný a z druhé zešikma vzhledem k rukojeti, jak jsem již zmiňoval.
Na první ze dvou výše uvedených fotografií pak můžete vidět, jak jsem pod poslední otáčku zasunul konce odříznutých šňůr. Nejprve jsem je vložil pod poslední otáčku, šňůry pevně přitáhnul a zafixoval lepidlem. Poté jsem opatrně lepidlem přilepil k rukojeti i šňůry zasunuté pod oplet tak, aby nevypadly a abych z druhé strany mohl začít zase bez potíží oplétat a pevně utahovat.
Snad poprvé v životě se mi stalo, že jsem nemusel zabrušovat konec tsuky. Oplet vyšel na milimetr přesně. Pokud by nevyšel, musel bych přilepit šňůry lepidlem na předposlední otáčce, poté doplést do konce, označit si místo pokud je potřeba tsuku odbrousit, poslední otáčku zase rozplést a tsuku zkrátit.
Kdybych oplet dokončil a pak teprve odbrušoval tsuku, riskoval bych zbytečně obroušení opletu. Takto je jistota, že nic nepokazíte a oplet dokončite a zafixujete lepidlem až po zkrácení tsuky na požadovanou délku. Poslední dvě otáčky vždy fixuji lepidlem, aby nedošlo k jejich roztažení při provádění zakončovacího uzlu.
Zakončovací uzel
Nejhorší je tedy za námi a teď je na řadě zakončovací uzel. Vzhledem k tomu, že nemáme klasickou kashiru, bude zapleten pouze z jedné strany, což práci podstatně zjednoduší. Jedná se o klasický zakončovací uzel prakticky stejný pro všechny druhy opletů, ovšem vzhledem k počtu šňůr u tohoto opletu se čas na jeho zapletení čtyřnásobí. Nejprve jsem používal háček z drátu na provlékání jednotlivých šňůr stejně jako u klasického hinerimaki, ale postupem času mě napadnul výše presentovaný zlepšovák ve formě provrtaného a zahnutého šroubováku, který celou práci velmi zrychlí a zjednoduší.
Nejprve jsem tedy provlékl pod opletem všechny 4 spodní šňůry seshora středem dolů.
Poté následovaly všechny horní šňůry, přičemž jsem je protahoval nad těmi spodními a pak teprve pak pod opletem.
Následně jsem již jednou protažené horní šňůry protáhl pod opletem znova, tentokrát zespodu nahoru vedle spodních šňůr na středu.
Dalším krokem bylo postupné utahování šňůr. Nejprve těch středových. Šňůry je třeba utahovat jednu po druhé. Nikdy ne všechny současně, aby se nepřekryly a nezamotaly do sebe. Musí zůstat pěkně vedle sebe. Začínal jsem tou nejspodnější a pokračoval směrem nahoru.
Následovalo postupné utažení horních šňůr ze spodní části. Zase jedna po druhé od té nejblíže ke středu, až po tu nejvzdálenější.
Stejné šňůry byly utahovány tak, že vytvořily jakýsi půlkruh. Opět po jedné počínaje tou nejblíže středu.
Středové šňůry jsem zastřihnul tak, abych je následně mohl zasunout pod poslední překlady opletu a zůstaly dost dlouhé na to, aby samovolně nevypadávaly a držely co možná nejpevněji samy o sobě. Poté jsem je pro jistotu zakápnul sekundovým lepidlem.
Následovalo zkrácení posledních šňůr tak, že jsem je nejprve přeložil na stranu a poté zastřihával jednu po druhé, aby kopírovaly hranu tsuky tak jak vidíte na fotografii výše. Tím jsem dosáhnul optimální délky. Konce šňůr pak nejsou ani krátké, ani dlouhé pro zasunutí pod oplet.
Po zakončení opletu je nutno celý oplet několikrát zkontrolovat a srovnat jednotlivé šňůry, mezery mezi otáčkami atd., aby bylo vše symetrické a podle vašich představ.
V tomto bodě je potřeba dopasovat tsuku na nakago. Ve většině rukojetí je vůle, která se následně projeví zvýšeným opotřebením mekugi, jejich následným lámáním a snížením bezpečnosti meče. Jeden učitel Iaido mi vyprávěl, jak jeho kamarádovi na nějaké exhibici vyletěla z pódia čepel mezi diváky. Naštěstí bez nehody, ale byl v tu chvíli zralý spáchat z hanby seppuku.
Tsuky jsou vyráběny sériově, zatímco nakago je každý jiný, proto logicky z výroby nikdy nesedí. Z tohoto důvodu také dnešní výrobci replik samurajských mečů používají dva mekugi namísto jednoho, jako tomu je u pravých samurajských mečů. Meče Munenori mají pouze jeden mekugi, protože jsou správně dopasovány, stejně jako ostatní meče v mém eshopu, i když mají mekugi dva.
K dopasování používám dvousložkový hnětací tmel s vysokým obsahem kovových částic, který jsem používal například i k dopasování habaki na nakago. Kousky tmelu rozválím v dlaních na tenké válečky a vkládám do tsuky. Poté narazím předem naolejovaný nakago. Samozřejmě se všemi prvky na čepeli. Tedy s habaki, seppami i tsubou. Kousek tmelu si nechám stranou, abych věděl, kdy začne tvrdnout. Jakmile se dá tmel již jen stěží zmáčknout, tsuku je potřeba sundat, aby na nakago úplně nezatuhla.
Tento způsob dopasování se mi osvědčil nejlépe, protože vnitřek tsuky, pokud dopasování provedu správně, dokonale kopíruje nakago. Navíc čím je vůle větší, tím se z této nevýhody nakonec stává výhoda, protože tmel je podstatně těžší, než dřevo a díky vytmelení tsuky se posunuje i bod vyvážení meče směrem k tsubě a zvyšuje se tak i ovladatelnost meče. Při té spoustě mečů jsem již získal odhad kolik tmelu je do té které tsuky potřeba podle toho jakou při máchnutí mečem nahoru, dolů a do stran vůli v rukojeti cítím. V každém případě to musí být rychlá práce, protože tmel rychle tuhne. Také nesmíte dát do rukojeti tmelu moc, jinak nenarazíte nakago až nadoraz a musíte celou tsuku rozebrat, tmel odstranit a vše dělat znova. Další problém pak může vzniknout velkou vůlí u mečů se dvěma mekugi, kdy po vytmelení a zatuhnutí tmelu zjistíte, že vám nesedí otvor pro mekugi v rukojeti s mekugiana na nakago. Na jo třeba si dát pozor. Kolik tmelu pro dopasování toho vašeho meče budete potřebovat vám tedy neřeknu, ale pokud do něj vložíte 1,5 cm z válečku ve kterém je tmel prodáván, nic tím nepokazíte.
Dopasování tsuky provádíme právě v této fázi opletu proto, že nejlepší je tsuku na nakago jednoduše narazit o zem nebo natlouct gumovým kladivem a přitom bychom si mohli poškodit kashiru.
Následuje přilepení kashiry a takto již vypadá zkompletovaná tsuka z obou stran.
Srovnání všech šňůr do finálního tvaru jaký chceme mít, bylo důležité kvůli závěrečné fázi, kterou je prolakování. K prolakování rukojeti používám transparentní, matný polyuretanový lak ředitelný vodou, který se používá například na podlahy do sportovních hal. Je vysoce odolný proti otěru, přičemž zůstává pružný a současně dostatečně tvrdý. Jestliže objevíme chybu v opletu po prolakování, musíte samozřejmě zase začít od začátku.
Při prolakování je nutno začínat na středu tsuky a překladech tsukamaki. Doslova do překladů „nalít“ lak ze štětce. Následně jej vetřít jakoby do překladů a ze stran pod ně do mezer, aby byl celý oplet voděodolný. Poté tsuku otáčíme a stékající lak roztíráme po stranách. U takovéto tsuky není od věci fuchi a kashiru přelepit malířskou páskou, abychom si je nenalakovali a pak je nemuseli čistit, ale ve výsledku postačí pouze pomalá a trpělivá práce. S tsukou následně otáčíme. Můžeme si ji nasadit například na nějaké dřívko nebo užší pilník. Prostě na cokoliv, abychom ji přímo nemuseli držet třeba jen za fuchi nebo kashiru. Ztékající kapky laku roztíráme, dokud lak dostatečně nezavadne a kapky se nepřestanou tvořit. Schnutí laku se nesnažte nijak urychlit. Čím déle lak schne, tím lépe a to platí u jakéhokoliv lakování. U prolakování tsukamaki pak obzvlášť, protože pokud by polyuretan zavadnul příliš rychle a nedostatečně se vsáhnul do ito, nebyl by oplet tak pevný, jak by být mohl a navíc by vypadal jako pogumovaný. Takže opět vše znova na úkor několika minut trpělivosti.
Prolakování se provádí, jak jsem již naznačil z několika důvodů. Pevnost, trvanlivost a voděodolnost. V bitvě se pak taková rukojeť dobře čistila od krve a bahna, aniž by natáhla vodu.
Závěrem bych vám rád opět poděkoval za váš zájem o tento článek a vaši vytrvalost, protože při psaní mi textový editor ukázal 37 stránek fotek a textu, což je opravdu hodně.
Věřím, že článek je dostatečně podrobný, aby vám dokázal přiblížit postup jak provést vlastně ten alespoň pro mě nejsložitější oplet, který jsem se naučil. Určitě bych ale nejprve doporučil naučit se co nejlépe provést jednoduchý oplet ve stylu hinerimaki. Videonávod na něj naleznete na této stránce úplně vespod. Z tohoto opletu respektive principů jeho provedení vychází nakonec i všechny ostatní, složitější oplety, a pokud se jej naučíte provádět opravdu správně a pravidelně, máte z velké části vyhráno.
Po těch letech už mi ani tento oplet nepřijde až tak složitý, ale pamatuji si, když jsem jej prováděl poprvé, tak mi trval cca 4,5 hodiny a to jsem měl již za sebou stovky opletů. Bolely mě ruce, měl jsem odřené a popraskané prsty. Ne všechny provedené oplety si samozřejmě pamatuji a mám zaznamenány, ale z toho, co mám podloženo například dříve provedenými objednávkami a skladovými zásobami jsem v minulosti opletl minimálně 566 rukojetí. Takže nějaká ta praxe tam je a rozdíl mezi mými prvními a dnešními tsukamaki samozřejmě také. Což bude samozřejmě i u vás, ovšem tu radost, že jste si sami opletli svůj meč, když se vám to nakonec povede tak jak si představujete jen tak něco nenahradí.
Vám všem tedy přeji hodně úspěchů, pokud se do toho pustíte a radosti z dovedené práce.
Eduard Valentík.
