- Štítky blogu
Ako sa stavia meč Munenori - Saya (4. časť - záver)
Je to téměř měsíc, co jsem začal pracovat na tomto meči. Ne, že by práce celý měsíc trvala, ale kvůli mnoha vrstvám laku jsem musel čekat, až bude opravdu řádně vytvrzen. Většinou si tedy práci na mečích organizuji tak, že začínám sayaou a pak teprve pokračuji s ostatními částmi meče, abych neztrácel čas, přičemž samozřejmě dělám na několika mečích souběžně. Stejně tak jsem začal sayou u tohoto meče, ale kompletně hotová byla jako poslední, stejně jako tento článek. Pojďme si tedy ukázat, jak saya vznikla opět krok po kroku.
Příprava saya
Prví věcí, kterou jsem provedl, bylo vyřezání části sayi v jejím středu pro usazení jaspisu. Nejprve jsem si jaspis na sayu obkreslil, následně pilkou proříznul postranní obrysy a střed. Prořez ve středu jsem prováděl proto, abych mohl začít dřevo odebírat od středu a nepoškodil si nožem kraje. Pokud bych udělal nějakou chybu ve středu výřezu, jaspis by ji zakryl. Postranní chyby však ne. Použil jsem ostrý nůž. Jednalo se o velmi tvrdé, dubové dřevo.
Odstranil jsem původní kurigaru gumovým kladivem a rozšířil otvor na šířku špalíku stabilizovaného dřeva. Poté dopasoval otvor pilníkem.
Dalším krokem bylo zbroušení koiguchi a odstranění plastového kroužku, který sayu zpevňoval proti prasknutí, což nebylo potřeba, protože koiguchi bylo následně nahrazeno koiguchim ze stabilizovaného dřeva. Také se jednalo o plast, který jsem samozřejmě na tomto meči nechtěl.
Použil jsem kotoučovou brusku s brusným výsekem o zrnitosti 60. Tato zrnistost samozřejmě rychle ubírá opracovávaný materiál, ale také zdrsňuje povrch pro následné lepení stabilizovaného dřeva.
Poté jsem zbrousil kojiri stejně jako koiguchi pro následné osazení kojiri ze stabilizovaného dřeva.
Koiguchi, kojiri a kurigata
Vybral jsem 3 kousky stabilizovaného dřeva podle textury, kterou jsem chtěl mít na vybraných částech pochvy. Kojiri stačilo pouze obkreslit podle zabroušeného konce pochvy a zbrousit do požadovaného tvaru s přesahem cca 0,5 mm nad hrany saya.
U koiguchi je nutno nejprve vytvořit co nejtěsnější otvor pro habaki. Tak aby do něj šel habaki zasunout a nebylo s ním možno pohybovat nahoru, dolů nebo do stran. Postup byl ten, že jsem si nejprve obkreslil obrys habaki do středu kousku dřeva a poté vyvrtal několik otvorů vrtačkou tak, aby se mi do děr vlezla fréza upnutá v přímé brusce. Frézou jsem odfrézoval otvor téměř do finálního tvaru. Pokračoval jsem vkládáním habaki do otvoru a dopasovával pilníkem na broušení pilových řetězů a plochým pilníkem, dokud jsem nebyl spokojen s tím jak habaki v koiguchi sedí. Pokud bych použil příliš velký vrták a snažil se urychlit si práci, vrták by při průchodu mohl celé dřevo rozštípat. Nakonec jsem do otvoru ve dřevě vložil habaki a nasadil na sayu. Obkreslil obrys saya na dřevo a vybrousil na brusce do finálního tvaru, opět s mírným přesahem, jako u kojiri.
Po zhotovení jednotlivých dílů jsem s nimi osadil sayu pomocí transparentního dvousložkového lepidla se silou v tahu 300 Kg na 1 cm čtvereční, které jsem použil i na lepení tsuky. Drobné mezery okolo kurigaty jsem vytmelil dvousložkovým tmelem na dřevo s obsahem dřevěných pilin.
Následně jsem pomocí vibrační brusky se smirkovým papírem o zrnitosti 60 srovnal hrany kojiri a kurigaty, aby co nejvíce splývaly se sayou a celou sayu obrousil nejprve brusným molitanem o zrnitosti 100 a pak o zrnitosti 220. Poté otřel sayu mokrou houbou, aby vystoupil tzv. chlup a celou sayu ještě jednou přebrousil brusným molitanem o zrnitosti 400.
Připrava pro lakování šelakem
Následovalo olepení koiguchi, kojiri a kurigaty malířskou páskou a natření pochvy ebenovou, olejovou lazurou.
Nechal jsem ji chvíli zaschnout a zbytek setřel bavlněným hadrem. Saya pak schnula přibližně den při pokojové teplotě.
Místo pro Jaspis jsem zbavil lazury, aby lepidlo lépe drželo.
Pro nalepení Jaspisu jsem znova použil již několikrát zmiňované, dvousložkové lepidlo.
Lakování šelakem
O lakování šelakem bych se rád rozepsal trochu více, protože jsem se o něm snažil nastudovat všechny dostupné informace a věřím, že by to mohlo být pro případné zájemce, kteří by se s ním rádi naučili pracovat velkým přínosem. Vždy jsem obdivoval intarzovaný nábytek na zámcích a hradech, dokonale lakovaný do vysokého lesku. Jak jsem vzpomínal v minulém díle, o tento způsob lakování mě donutil se zajímat teprve jeden samurajský meč, který jsem měl dát dohromady.
Když shrnu všechny informace, co jsem vstřebal ať z článků, knih nebo videí, teorie lakování šelakem je taková, že nejprve je třeba si lakovaný materiál řádně připravit, aby byl co možná nejhladší a nejčistší. Lakovat bychom měli v bezprašném prostředí. Nejprve se nanáší jedna nebo více vrstev šelaku rozpuštěného v lihu vyšší hustoty, pro zaplnění pórů. Poté se používá zředěnější lak, který se nanáší i v několika desítkách vrstev. K nanášení šelaku se používá tzv. „polna“. Jedná se vlastně o jakousi textilní houbu, která se nejprve namaže několika kapkami například světlicového oleje a poté se na ni nakape šelak. Lakuje se vždy jedním směrem, dokud lakovaná plocha není dokonalá. Tolik teorie, vyžadující si spoustu praxe, času a zručnosti.
Času bohužel zase tolik nemám. Zručnost se musí vypěstovat jak jinak, než také časem a praxí a mě čas někdy hodně tlačí. Navíc se vždy snažím najít způsob, který je nenáročný nejen časově, ale i finančně, abych udržel cenu svého zboží co možná nejnižší, za současného zvyšování jeho kvality. Proto jsem využil informací především o tom, jaké jsou vlastnosti šelaku a možnosti jeho opracování například když jej potřebujete odstranit ze starého nábytku a proměnil je v jiný postup, který podle mě zvládne naprosto každý.
Příprava podkladu pro lakování byla stejná. U dřeva je dobré nejprve srazit chlup, který ale bohužel u některých druhů dřeva vystoupí znova až při lakování, což byl i můj případ. Při tom, kolik vrstev laku jsem ale nakonec použil, se nejednalo o problém. Použil jsem roztok světlého šelaku, rozpuštěného v technickém lihu, v poměru 1:4. Sayu jsem lakoval několikrát denně, vždy po dvou až třech silných vrstvách jemným malířským štětcem o šířce 12 mm. Používal jsem při tom jednorázové latexové rukavice, abych si již nalakovaný povrch nezamastil. Díky tomu, že je šelak rozpustný v lihu, nové vrstvy naruší vrstvy předchozí a dobře se spojí, takže lakovaný povrch je, co se týká jednotlivých vrstev celistvý, pokud si jej ovšem nějak nezamastíte. Není třeba řešit prašnost prostředí, pokud nepracujete někde venku ve větru a k tomu na pískovně. Můžete pracovat v klidu doma třeba u televize. Lakoval jsem takto něco přes týden. Ne každý den jsem si našel čas. Na sayu jsem nanesl nějakých 20 vrstev laku.
V tomto bodě je nejdůležitější trpělivost. Optimální je podle mě nechat lak vyzrát při pokojové teplotě minimálně měsíc. Nechtěl jsem, abyste čekali tak dlouho na další článek, tak jsem čekal jen 3 týdny, ale sayu nechám dál vyzrávat, dokud si meč někdo nekoupí. Je to spousta vrstev laku, který téměř okamžitě zavadá a špatně díky tomu prosychá a zraje. To je snad jedinou nevýhodou šelaku, oproti některým jiným lakům, ale i průmyslové transparentní laky všeobecně zavadnou rychleji, než barevné.
Po vyzrání laku máte před sebou lesklý, nerovný povrch (vlevo), který je třeba zbrousit a srovnat (vpravo). Použil jsem k tomu brusný molitan o zrnitosti 100. Respektive dva. Je dobré je průběžně oklepávat, protože se samozřejmě zanáší.
Po obroušení celé pochvy a srovnání nerovností nám vznikne souvislý matný povrch, připravený na finální úpravu.
Vyleštění pochvy do zrcadlového lesku dosáhnete jednoduše pomocí tekuté leštící pasty. Zkoušel jsem pasty na opravu poškrábaných autolaků, plastů, jakými jsou například lyžařské brýle poškrabané od sněhu nebo světlometů aut. Nejvíce se mi osvědčila tekutá leštící pasta na plasty, kterou koupíte do 200 Kč, a vydrží vám na spoustu leštění. Použít se dá také tekutá leštící pasta na kovy se stejným efektem a za stejnou cenu. Všude jsem četl, že šelak se nedá leštit. Že shoří. Že se nedá ani brousit například smirkovým výsekem na brusce nebo vrtačce, protože se šelak rozpustí a kotouč hned zanese. Tak mě napadlo, že problémem jsou vysoké otáčky a následná teplota. Ruční leštění šelaku, pomocí starého, bavlněného prostěradla a leštící pasty na plasty mi nakonec zabralo méně času, než jeho obroušení.
Zde vidítě již vyleštěnou kurigatu. Zbytek sayi jsem nechal kvůli kontrastu matný.
Vyleštěný jaspis.
Vyleštěné koiguchi a kojiri.
A nakonec celá saya.
Sageo
Sageo v délce 2,5 m a šířce 10 mm v původně téměř bílé barvě jsem 3x mořil v tmavě hnědé lihové barvě na kůži a semiš, dokud neměla mnou požadovaný odstín. Je třeba počítat s tím, že šňůra dalšími úpravami ztmavne. Proto jsem ji nechal trochu světlejší, než hotový a prolakovaný oplet rukojeti. Opět připomínám použití rukavic a moření kůže nejlépe v nějaké krabici.
Ze začátku jsem používal pouze mořenou sageo, ale kůže se mi špatně utahovala a trhala se. Bylo třeba ji nějak promazat, na což jsem začal používat tekutý včelí vosk pro ošetření kůží. Díky nasycení kůže voskem je však třeba počítat s tím, že stejně jako ztmavne dřevo lakováním, ztmavne i kůže napuštěná voskem.
Na houbu nanesu vosk a sageo jí pak jednoduše několikrát protáhnu, dokud není celá napuštěná a poddajná. Na povrchu by neměl být nějaký přebývající vosk. Spíš by měl být vetřený v kůži, aby vydržela měkká, kluzká a poddajná minimálně po čas uvazování sageo a vosk nezaschnul příliš rychle.
Po řádném navoskování sageo můžeme začít s uvazováním. Šňůru nejprve provlečeme shitodome a kurigatou. V tomto případě kdy má sageo spoj, tímto spojem směrem vzhůru, aby po zapletení šňůry byl vidět co nejméně.
Následně poloviny šňůry přeložíme přes kurigatu do kříže.
Začínáme zprava a zespodu provlečením šňůry pod sayou.
Přeloženou šňůru provlečeme pod první překlad a vytvoříme oko.
Do oka zasuneme nějaký předmět, aby se nám oplet nerozplétal, a pokračujeme dokud neprovedeme 4 otáčky.
Konec šňůry přeložíme a přeloženou šňůru postupně provlékáme jednotlivými oky a současně vytahujeme předmět, který v nich byl vložen.
Následně pokračujeme stejným způsobem na druhé straně.
Pouze místo nějakého předmětu, vkládáme do jednotlivých ok přeloženou šňůru.
Po provedení 4 otáček na levé straně, konec šňůry opět přeložíme a provlečeme všemi oky na druhou stranu.
Uvázání sageo máme téměř hotové. Teď už je třeba ji jen utáhnout.
Utahování chce trpělivost a každý materiál se samozřejmě chová jinak. Kůže je v tomto nejhorší. Pruží a uvolňuje se při dotahování.
Postupujeme otočku po otočce, kousek po kousku. Napínáme a přidržujeme před následným dotažením. Nejprve přitáhneme kůži zespodu, aby byla napnutá od kurigaty.
Přidržíme palcem druhé ruky napnutou.
Napneme shora druhou rukou a pustíme palcem.
Přidržíme palcem shora (na fotografii není vidět) a opět utáhneme. Jednoduše, přitahujeme a přidržujeme kousek po kousku, aby šňůra zůstávala maximálně natažená, dokud ji nedotáhneme tak, že už se nemůže povolit.
Po dotažení šňůr na pravé straně, přečnívající část kůže protáhneme na druhou stranu, přitažením oka vlevo.
Jednu stranu tedy již máme hotovou a stejným způsobem pokračujeme z druhé strany.
Po utažení jednotlivých otáček, zkrátíme ještě utažením oka po stranách tak, aby levé oko nepřesahovalo přes koiguchi a byly obě stejně dlouhé.
Nakonec podle nich zkrátíme i konce šňůr.
Sageo je jak má být a saya tedy již kompletní.
Všem zájemcům o tento poslední článek ze série článků o výrobě meče Munenori tedy velmi děkuji za váš zájem i pozornost, protože si uvědomuji, že toho bylo opravdu hodně. Chtěl jsem být ve výkladu co nejpřesnější, protože podobných návodů na provedení tsukamaki nebo uvázání sageo, je na internetu spousta a z vlastní zkušenosti vím, že pár drobností, bohužel dosti podstatných, je v nich opomenuto. Jednoduše proto, že po čase už je člověk bere jako samozřejmost a nepřikládá jim důležitost. Tak tedy doufám, že jsem taky nic neopomněl. V každém případě budu velmi vděčný za vaši zpětnou vazbu v komentářích níže a jistě nejen já. Přeci jen pokud budete mít nějaké dotazy, určitě budou i ostatní čtenáři rádi, když si budou moci také přečíst odpovědi na ně.
Níže pak naleznete fotografie již kompletního meče a jeho parametry.
S přáním spousty úspěchů při vlastní tvorbě,
Eduard Valentík.
Munenori Tamahagane Katana Masamune
Nagasa: 72,6 cm
Tsuka: 29,9 cm
Motokassane: 8,6 mm
Sakikassane: 6 mm
Motohaba: 3,2 cm
Sakihaba: 2,4 cm
Kissaki: 3,7 cm (zvlášť broušené)
Sori: 1,7 cm
Materiál Nagasa: Tamahagane
Bod vyvážení: 13,5 cm od Tsuby
Gitae: Soshu
Materiál Tsuky: Kůže z mořského hada a lakovaná hovězí kůže
Sageo: teletina
Tsuba: mosaz
Fuchi:stabilizovaná bříza
Kashira: stabilizovaná bříza
Saya: dub
Seppy: mosaz
Koiguchi: stabilizovaná bříza
Kojiri: stabilizovaná bříza
Kurigata: stabilizovaná bříza
Hmotnost: 1315 g
Příslušenství: Origami (certifikát pravosti), brokátový vak na meč (viz.fotografie)
Tameshigiri: tatami, zelený bambus, alternativní materiály
