- Štítky blogu
Ako sa stavia meč Munenori - Dopasovanie jednotlivých častí (2. časť)
Jak jsem již naznačil v první části této čtyřdílné série, bude tento článek věnován úpravám jednotlivých částí před kompletací meče. Vzhledem k tomu jak po rozebrání meče v původním provedení vypadá nakago, musím začít s ním, aby získal finální tvar, a mohl na něj následně dopasovávat další komponenty. Pokud je to jen trochu možné, do čepele nikdy nezasahuji a raději upravuji rozměr ostatních částí meče, ovšem zde jsem musel udělat výjimku.
Nakago
Jak sami vidíte z fotografie výše, nakago nemá stejnou šířku po celé délce a v hamachi (u ostří „ha), i munemachi (u hřbetu „mune“) se zužuje. Kdybych jej takto ponechal a dopasoval na něj habaki a tsubu, vznikla by tak mezi nimi a nakago mezera. Proto je třeba opracovat ji pilníkem do požadovaného tvaru.
Jedná se o několikaminutovou práci, které není třeba se nijak obávat. Proto není důvod se jí ani vyhýbat s tím, že si ušetříte práci. Je to sice drobná, ale dost podstatná vada, kterou je třeba odstranit.
Habaki
Dalším krokem bylo dopasování habaki. Na fotografii vidíte, že mezi habaki a hamachi je cca 2 mm mezera. Habaki tedy musí být posunut více dopředu, aby mezera nebyla vidět. V tomto případě není nutno zasahovat do čepele, i když i to by samozřejmě bylo řešením. Ovšem jak jsem psal, do čepele nerad zasahuji zbytečně a navíc je samozřejmě jednodušší odbrousit několik mm mosazi z výřezu na straně mune, než prohloubit munemachi na zakalené čepeli.
Habaki tedy máme dopasován na nakago tak aby šel správně nasunout, bez materiálu navíc, který by bránil jeho správnému nasunutí v munemachi a hamachi. Protože však byl habaki vyroben sériově ve standardním rozměru a čepel ne, logicky mezi ním a čepelí musí být nějaká vůle. Bohužel většinou ne zrovna malá, když si k hrubému opracování nakago na první pohled od oka, připočítáme ještě jeho srovnání do optimálních parametrů, jako jsem to u tohoto meče musel nejprve provést. Jak uvidíte na dalších fotografiích, ty vůle jsou zde dost podstatné a mohou být i stejně podstatným problémem.
Na první a druhé fotografii habaki na nakago jsou jasně viditelné mezery prakticky ze všech stran. Na třetí pak to, co může nastat v praxi, když nakonec na takový nakago s vůlemi nasadíte seppy, tsubu a narazíte tsuku až nadoraz. I kdyby nebyla žádná vůle v habaki na hřbetu čepele, vůle ve spodní části se takto stejně více či méně projeví. Pokud bych všechny tyto vůle neodstranil, mohlo by navíc docházet k pohybu habaki na nakago nahoru a dolů, a meč by nemusel jít zasunout do pochvy. I kdyby však ano, zasouváním meče by bylo zbytečně poškozováno koiguchi (ústí pochvy), došlo by k jejímu dřívějšímu opotřebení a následné volnosti meče v ní pokud by se zase v budoucnu habaki posunul opačným směrem. Toto by se samozřejmě projevilo až po dlouhodobém užívání meče a majitel by zřejmě nikdy nepřišel na to proč, čemuž bych rád pokud možno předešel.
Habaki jsem nejprve z jeho vnitřní části obrousil za účelem odstranění případných nečistot, patiny a následné lepší přilnavosti tmelu. Poté jsem jej odmastil lihem a nakonec nanesl tmel. K tomuto tmelení používám dvousložkový, hnětací tmel s vysokým obsahem kovu. Nejprve je třeba trochu tmelu jakoby vetřít do tmeleného povrchu, protože jen nějakým přiložením na kov nijak zvlášť nedrží. Toto provádím prostřednictvím bambusových špejlí, které snesou silnější tlak a nelámou se. Pak teprve můžete nanést větší množství tmelu na tmelené plochy, přesněji řečeno na tmel, který jste na ně rozetřeli. Je třeba pracovat rychle, protože tmel tvrdne během několika málo minut, v závislosti na okolní teplotě. Proto si před tím než začnu, nejdříve pořádně naolejuji nakago, aby na něm tmel při nasouvání habaki nezůstával a nestíral se z tmeleného materiálu. Nasouvání na nakago je třeba provádět opatrně a neustále kontrolovat, jestli se tmel stírá tak, aby nakonec habaki například nepřečníval nad mune, ale splýval s ním. Jednoduše tak, aby habaki na nakago přesně seděl. Přebývající tmel pak odstraňuji hrotem špejle a čekám, až tmel zatvrdne. Na zbytcích tmelu poznáte, kdy tmel začne rychle vytvrzovat. V tomto okamžiku je potřeba využít toho, že tmel ještě není úplně vytvrzen a stáhnout habaki z nakago. Později by to mohl být zbytečný problém a tmel z habaki by se mohl odlámat. V takovém případě samozřejmě zase od začátku. K sundání habaki používám kousek tvrdého dřeva a gumové kladivo.
Pavel Bolf kdysi psal, že habaki je tou nejsložitější částí meče. Habaki na pravých samurajských mečích, jako jsou i ty jeho, jsou stejně jako ostatní díly dokonale dopasovány. Samozřejmě z výroby, ne nějakým tmelením, což si zasluhuje nekonečný obdiv, protože byste na nich nenašli setinovou vůli a věřím, že většina z nás by si bez nějakého CNC jednoduše ani neškrtla.
Tsuba
Když byla u Samurajského meče měněna tsuba, která měla vůle a na nakago by tedy nedržela dostatečně napevno, provedlo se její odbroušení v horní i spodní části a v těchto místech byl vkován další kov navíc, který byl následně upraven do požadovaných rozměrů. V začátcích jsem to prováděl stejným způsobem, ale osobně si myslím, že by to bylo poněkud nedostatečné, pokud by došlo k nárazu čepele protivníkova meče do takové tsuby nebo jednoduchému pádu meče na zem. V takovém slabém místě by mohla opět vůle vzniknout. Následně by došlo k poškození mekugi a samozřejmě vzniku dalších vůlí mezi tsubou, sepami, habaki a tsukou, jejich posunutím na nakago. Protože na dopasování tsuby používám opět tmel, nejsem omezen složitostí, kterou by představovalo vložení kovu po obvodu celého otvoru v tsubě a mohu tedy dokonale dopasovat tsubu i po stranách.
Nejprve je potřeba opět připravit tmelený povrch odstraněním případných barev nebo mastnot a zdrsnit jej pro správnou přilnavost tmelu.
Tmel, který jsem použil v tomto případě je opět dvousložkový, ale tentokrát ne hnětací a rychleschnoucí, který má horší přilnavost a pro tuto práci se mi neosvědčil. Daný tmel tvrdne několik hodin a za běžných podmínek zraje jeden až dva dny, což nás ale jak zjistíte, ve výsledku nijak neomezí v rychlé práci. Samozřejmě zde nemohu uvézt, o jakou značku tmelu se jedná, ale mohu prozradit, že jde opět o kovem plněný tmel od stejné firmy, s jednotlivými složkami v poměru 1:1, který je využíván například pro opravy opotřebených kovových součástí, jako jsou hřídele, skříně, drážky, pera a příruby, přičemž snižuje opotřebení na vzájemně se pohybujících součástech. Věřím, že podle tohoto popisu nebude tak těžké jej najít.
Nanášení tmelu provádím stejně jako u habaki. Nejprve je potřeba jej opět jakoby vetřít do tmelené plochy pro zvýšení přilnavosti a následně jím téměř zaplnit otvor pro nakago tak, aby tmel z obou stran přesahoval do stran a po vytvrzení a následném nasazování na nakago z otvoru nevypadával. Poté musíme vyčkat, až začne tuhnout. Tsuba musí být uložena v pokojové teplotě. V chladném prostředí proces vytrzení probíhá pomalu a může být narušen až do takové míry, že tmel nikdy řádně nevytvrdne a nevyzraje. Během 2-3 hodin je tmel dostatečně tuhý, ale současně ještě poddajný, aby se neodlupoval z tsuby, když ji budeme nasouvat na nakago. Nakago opět naolejujeme jako v případě habaki a opatrně nasouváme až cca 1 cm před habaki. Poté zkontrolujeme, tsubu ze všech stran, jestli je nasazena skutečně kolmo k nakago a opatrně stáhneme. Odstraníme přebytečný tmel z obou stran nožem a vložíme do trouby nastavené maximálně na 100 stupňů. Jakmile bude trouba na tuto teplotu vyhřátá, můžeme ji vypnout a tsubu v ní nechat několik hodin zrát (nejlépe přes noc, aby nás nelákalo zkoušet, jestli je tmel již vytvrzený nebo ne). Pokud bychom použili vyšší teploty, tmel by nabobtnal. Pak by se samozřejmě dal tmel obrousit a dopasovat na nakago po vytvrzení, ale jeho hustota, tvrdost a odolnost proti opotřebení by tím byla snížena. Takto využijeme všechny vlastnosti a potenciál tmelu na maximum.
Po vyjmutí tsuby z trouby ji můžeme zkusit nasadit na nakago. Pokud by šla tsuba hodně ztuha, je lepší ji raději lehce dopasovat pilníkem, než se ji snažit narazit na nakago větší silou, protože tmel by mohl popraskat a oddělit se od tsuby.
Závady, které jsem zde popsal, jsou více či méně problémem všech mečů na trhu a jak sami vidíte, není až tak složité ani nákladné je odstranit. Pokud se ovšem nechcete držet tradičních Japonských postupů a vyrobit si nesedící díly znova na míru dané čepele, což si však vzhledem k následnému rapidnímu navýšení ceny mečů bohužel sám nemohu dovolit, stejně jako zřejmě i většina zákazníků. Navíc tyto závady běžný uživatel neuvidí a většinu prodejců tedy netrápí, takže bych jim dalším zvyšováním kvality, kterou málokdo ocení a následných cen nebyl ani schopen konkurovat. Proto se snažím neustále vymýšlet nové způsoby zkvalitnění svých mečů a zajištění jejich maximální funkčnosti za současného udržení nákladů a tedy i cen. Věřím, že pro běžné uživatele replik samurajských mečů budou tyto články skutečně hodnotným přínosem a budou si tak moci jednoduše vyladit svůj meč nebo meče tak jak si zaslouží. To vše bez potřeby kupovat si spousty drahého nářadí, vybavovat si dílnu nebo dokonce kovárnu. Ti opravdu nároční si nakonec stejně pořídí nějaký ten pravý, samurajský meč, se kterým ovšem pravděpodobně nebudou sekat, protože jim to bude líto. Mě jde o maximálně funkční a použitelné meče v praxi, u kterých se právě zde popsané vady dříve či později projeví.
Dalšími závadami, které budeme řešit v následujících dílech série článků o sestavování meče jsou opět vůle. Konkrétně v rukojeti a pochvě. Ty se však týkají závěrečných prací na těchto částech meče, proto se jim budeme věnovat samostatně, ve vztahu k nim samotným. Při čekání na pokračování poprosím o delší dobu strpení, protože mě čeká lákování, které málokdy vyjde napoprvé a vyžaduje si spoustu času především na správné vytvrzení laku. V dalším díle si pak ukážeme sestavení rukojeti.
Vám všem, kteří jste dočetli až sem, prozatím velmi děkuji za pozornost a přeji příjemné čekání.
Eduard Valentík.
